Facebook Twitter Pinterest email tisk

Jan Šula - molekuly emocí - kdo je Jan Šula

Kdo je Jan Šula

Jan Šula promoval v roce 1985 v Praze na LF UK. Klinickou práci začal v České republice a následně studoval ve Švýcarsku, Itálii a Německu. Po atestaci z ortopedie v roce 1991 odešel do Kanady a pak do USA, kde se na Floridě věnoval studiu významu membránových receptorů při rozvoji autoimunitních onemocnění pod vedením prof. Felixe Kaufmanna. Po návratu do Evropy v roce 1993 nadále spolupracoval na vývoji přírodních preparátů pro léčbu kloubních onemocnění s pracovišti v Anglii a ve Švýcarsku. MUDr. Jan Šula byl jako první Čech přijat do britské Královské lékařské společnosti, což mu otevřelo dveře na ruská i americká pracoviště zabývající se výzkumem regulační funkce peptidů. Jak lékař uvádí, pacienta nikdy neléčí sám, ale spolu se specialistou na oblast vykazující orgánové poškození, s psychologem a specialistou na výživu. Další rozvoj biomodulačních léčiv spojil s univerzitami ve Skotsku a v Oxfordu. Od roku 2007 je členem Italského řádu lékařů v Neapoli a vedoucím imunologem italské společnosti Ischia Salus. Mezinárodně působí jako konzultant ve 12 zemích a je členem Oxford Research Institute of Immunology a italské psychoneuroimunologické společnosti. Žije střídavě v Itálii a Anglii.

MUDr. Jan Šula se snaží nalézt jádro problému, což znamená dokázat jej pojmenovat, definovat a zpracovat protokol jeho zkoumání a řešení. Toto je možné pomocí molekulární medicíny, na níž je ohromně zajímavé, že se pohybuje na pomezí hmoty a ducha, přičemž zcela zásadní pro naši dobu je skutečnost, že mechanistická medicína, která zná pouze hmotu, došla na její konec a bojí se jít dál. Proto se jen velmi pracně a v opozici k hlavnímu proudu prosazuje poznání, že psychická komponenta hraje v medicíně svoji roli. My sice nemůžeme definovat ducha jako takového – jako nehmotnou působící entitu, jak si to představovalo 19. století, zato už dnes dokážeme definovat projevy lidské psýché na hranici měřitelnosti, což reprezentují molekuly.

Lékař sám všeho, co euroamerická, analyticky zaměřená medicína dosáhla, ve své praxi využívá. Jen navíc využívá ty vědecké poznatky, které na roli psychiky při rozvoji nemocí ukazují. Civilizační nemoci jsou všechny spojeny se stresem. Na stres se dá pohlížet z různých stran: bude-li jeden lékař vyrovnávat jím způsobenou dysbalanci po ose hypotalamus-hypofýza-nadledvinky, jiný přes T-lymfocty, další přes makrofágy, půjde-li jeden na věc přes psychosomatiku a druhý přes molekulární medicínu nebo nějaké ezoterní přístupy, pravdu budou mít všichni. Ať vezmeme kterýkoli ze zmíněných konceptů, vždy je zde návrat k ajurvédě i čínské medicíně a léčí se chronický zánět. Podstatné je, že nelze léčit jen tělo, protože to je pouze následek.

MUDr. Jan Šula se snaží dělat medicínu pro člověka, to znamená, že se ho snaží vyléčit, zrehabilitovat a odpojit od zdravotnického systému. Kdyby jako lékař pouze léčil jeho fyzické potíže, vždy by takzvaně „něco našel“, terapie by bobtnala a prodlužovala se a pacientův stres by nepomíjel, nebo by dokonce narůstal. Takovéto léčení je pro Jana Šulu neetické a neprofesionální.

Intoxikace lidí nezdravým jídlem dnes dosáhla takového stupně, že když se upraví strava, je zaručen poloviční úspěch. Konkrétně v mikrobiotě tlustého střeva je vždycky třeba udělat korelaci, zčásti je znovu osídlit, protože toxiny, které se přes střevo v organismu hromadí, jdou zpětně do oběhu a vyvolávají záněty. Zvládnout dietu tlustého střeva znamená vyléčit polovinu autoimunitních chorob. V takové Itálii, kde lékař střídavě žije, je to celkem snadné, v Česku se naštěstí také začínají prosazovat farmářské trhy. To znamená, že lidé dostávají možnost kontrolovat kvalitu potravin, například u masa, které J. Šula nezakazuje, naopak si myslí, že v některých segmentech je důležité. Lékař ve své praxi pracuje s bylinkami, jako jsou propolis, jihoamerická rostlina lapacho, která má stimulační účinky podobně jako koka, ale bez halucinogenního doprovodu, a nadto stimuluje kostní dřeň; dále doporučuje česnek, červenou řepu a její varianty, echinaceu, maralí kořen, kořen morozníku a další.

Zdroj: Jan Šula - molekuly emocí
Zveřejněno: 27.10.2017



SiteMAP